Sekáči z luk jdou, smědou mají tvář,
jdou zvolna, těžce, kosy na ramenou,
a na obloze bledě modré zář
měsíce srpek nad lesní tká stěnou.
Po stráních, dolech, cestách širokých
je chlad a stín. A vše usnulo právě.
Jen poutník, potok, dál svůj vede smích
a cvrček zpívá v porosené trávě.
Ze sousední vsi zvony slyšet mníš –
ta ves již ve tmě, v parách nedohledná –
však jenom slabě, jako ze sna spíš,
jak nad mořem snad slyšet ony ze dna.
Jsou blízko vsi. A větřík jejich hlav
se vonný tknul jak výkřik němý květů,
jež voněly a plály z dlouhých trav
a na lukách dnes padly v kos jich letu...