„Nebuďte smutná!“ děl jsem k dámě milé,
„ta válka přejde... a nám kyne spása...
Již jaro jde... s ním zapomnění chvíle –
hle, zde už kvete bílá sedmikrása!
Kdo myslil by jen na krev za dnů máje,
kdy omládnout se chystá svět ten celý!“ –
A zachvěl jsem se, květ jí podávaje:
Byl jeho okraj všecek zkrvavělý!