Na jaře, v pohodě, kdy zpívá pták,
přijde to pojednou, sám neví jak,
s prvními lístky a květem,
s paprskem prvním, jenž prohřát jde svět,
s vlažnými večery, kdy se chví ret –
jako pták od jihu letem.
Chce se mu pojednou, pojednou žít,
kvésti a zpívat a z života pít,
z poháru, který se pění;
zachytit do duše teplo a zář,
kterou byl propásl, samotář,
jako mhy strhati snění.
Nahradit řadu si ztracených let,
vrátit se k mladosti, radosti zpět,
jak by cos volat jej chtělo;
vášnivě milovat, polibků stem
pokryti dívčí ret planoucím rtem,
ruce i šíji i čelo...
Dneska už nevěří, všecko je klam,
den za dnem, do smrti bude tu sám,
to jen den jarní tak mýlí;
viděl jsi v krbu, kdy plamen již has’,
vyšlehnout přes chvíli plamínků jas,
modrý a rudý a bílý?
Malé jen plaménky, kde býval žár,
vyšlehnou, vyzáří na chvilek pár,
hasnou, co oko se dívá,
potom je temno již, zvolna i chlad,
všude stín, všude stín, nechceš jít spat?
V krbu již popel jen zbývá.