Na vrchu kostel svaté Máří stojí
a vedle klášter. Kolem samé lesy.
Vzduch v jarním slunci prohřátý je chvojí,
v klid kukačka jen blízko volá kdesi,
ó, jak to ticho kolébá a hojí!
Z dvou mnichů jeden v svou mě zaved cellu,
chlad ovanul mě, vůně míru sladká:
na okně v květech slyším bzučet včelu,
kříž stříbrný zřím svítit u klekátka,
kde sladko v dumě skloniti se čelu.
U harmonia, které stojí v rohu,
stoh not – Beethoven na vrchu tam leží –
půl hotový již pastel stihnout mohu,
u lože Shakespeare čeká věčně svěží
pro chvíle snění, ukradené Bohu –
ó, kdo by tušil, co tu skryto blaha,
že sem se skryje duše, kněžka krásy,
jíž kouřem lesů pouze slávy snaha,
jež krásy číš zde sama nahýbá si
v tom lesním tichu, zášť kam nedosahá!
Sen dávno, dávno pohřbený se zdvihnul
mi před očima, oživen tu stoje,
stesk rozrytou se duší mojí mihnul,
že musím zpět v ten vír, v ty žití boje,
a na prahu jsem při vzdechu se stihnul.