Již Podzim smutný stojí u mne,
kdy tichne hloub i hladina,
a srdce mé si nerozumné
jak dítě ještě počíná.
Tu bujně, zbrkle vzletí rázem,
tu v lásce náruč rozpřahá
a diví se, když padá, mrazem
když splácí se mu odvaha.
Co mělo by již, jak se sluší,
spát jako vlna pod ledem,
i slůvko zlé je do dna vzruší
a neláska i pohledem.
Jím hana ještě zmítá lítě,
co ten myslil, onen řek,
jak kámen každý cítí dítě,
když děravý má střevíček.
A nedělal bych nic si z toho
a za mládí i měl to znak,
jen kdyby to tak příliš mnoho,
ó, nebolelo příliš tak!