I do mých vousů již ta bílá nitka
se chytla, nevím, kdy. A snad to štěstí.
Již klidné dni mi kynou, bez bolesti,
bouř nepřijde již... nebo snad jen zřídka.
Nuž, sbohem, mládí, nevábí již plitká
mne radost tvá ni dobrodružné zvěsti!
Teď důstojně si, moudře musím vésti,
ne lítat zbrkle, přelézat, kde zídka.
Krok volný buď, řeč vážná, ne již vroucí,
ty, hlavo, zchladni, kývej moudře bradou,
a ty, mé srdce, ustaň prudce tlouci!
Vše daří se, jen srdce, v žití vojně
ač zasaženo častokrát již zradou,
se vzpírá věřit a dál buší zbojně.