Den sobotní je, večer. Kam jen koli
zrak pneš a sluch, je klid. Kouř chat se zdvíhá
a voní klestím. Slunce cesty žíhá
a starých štěpů hraje na vrcholi.
Jak obilí se měkce vlní v poli!
Jak andělů když říza se to míhá
nad zemí nízko. S duše padá tíha,
a v srdci zmlká, co tam týden bolí.
Teď i ty klasy tichnou, jež se sváří,
a jenom slunce měkkou svatou září
se rozlévá kol celém po okolí.
Jak s hlavy Krista linula by jemně,
jenž úsměv na rtech, žehnaje plod země,
kol zrajících jde klasů s apoštoly.