Hle, pod našimi okny na zahradě
jak svěží už jsou záhonů všech lemy,
jak strom pln puků a jak dlouho němý
se ozval kos, hlas k nové písni ladě.
Zas jedno jaro, v jehož teplé vnadě
se stápím celý, prohřát nadějemi,
kdy mohu říci: Nezávidím zemi
a mezi pěvci v první letím řadě!
Však ještě loni smutný tak a bledý,
kdy bílý květ se na haluzích lesk’,
jsem přál si míti kolem sníh a ledy.
A v podušku tím hloub jsem hlavu vrýval,
čím více v síň mou padal slunce blesk
a čím pták z venčí toužebněji zpíval.