S Bohem tedy, s Bohem navždy,
přešlo vše, jak všecko mizí,
před lidmi a celým světem
budeme si nadál cizí!
Neřekneme, že se známe,
ruky sobě nepodáme,
jen když někdy potkáme se,
v hovoru se hlas nám zláme.
Do očí si nepohlédnem’,
pohlédnout se budem’ báti,
by nás bolesť neschvátila
pro to, co se nenavrátí.
Ale hrdě – v jinou stranu
zvednem’ při tom svoji hlavu,
aby, že nás bodlo v srdci,
nemyslil si žádný z davu.
A kdyby si myslit mohl,
však už najdem’ svoji pýchu,
něco se přec vždycky hodí,
co nám bude náhle k smíchu.
Nepovedem’ kroky svoje
v stará místa schůzky naší,
k čemu také? – Naše láska
dojista tam ještě straší.
Z jara straší písní ptactva,
které pěje, neví komu,
na podzim tím listí svistem,
které spadlo s větví stromů.
V levo ty, já v pravo půjdu,
velká dost je země celá,
aby se dvě srdce lidská
víc už sejít nemusela.
Já svůj klid si vybojuji,
ty si najdi štěstí ryzí –
s Bohem tedy, s Bohem navždy,
na věky jsme sobě cizí!