Sní rybník opuštěný
a smutný u lesa
a dívá se kalným svým okem
na šerá nebesa.
Na šerá nebesa,
mlhavé do dáli,
kam odlétli ptáci a vichry
list slední odvály.
Je sám, a v noci pouze,
za noci jedině
se přikrade luna a skloní
k té tiché hladině.
K té tiché hladině,
nad rmutnou hloubí dna,
a jako když náhle tam zkvete
lilije čarovná.
Jako když tomu, přes den
jenž trpěl, samotář,
se za noci, ve spánku zjeví
líbezná, milá tvář.
Líbezná, milá tvář,
jak zář když zablýskne,
a k trpící hrudi se krásná
mu hlava přitiskne.