Když země velký dar svůj vlídně dala lidem, vše dýchá radostí a pokojem a klidem, a s čela mizí mrak, jenž usedl tam vážně, když člověk pomyslil na úrodu a na žně.
Již poslední se vůz a klasem celý zlatý po návsi otočil a do statku vjel vraty, a na rtech bujel žert a zveselené hlasy se nesly vesnicí od zpívající chasy.
A venku ležel žár, v něm s popálenou hlavou luk stálo stromoví nad dlouhou květnou travou, že malou pěšinku v ní sotva bylo zříti, jak tráva ležela, jak přes ni rostlo kvítí.
Tou šlo se ke mlýnu. Jej slyšet bylo zdálí, jak klape vesele, že nikdy nezahálí, a jeho klapání a vody šumný příval na práce velikou a svatou hymnu splýval.
Blíž mlýna nádržka se plná vody leskla, jak rybník veliká a černého jak ze skla. Nad zídku schýlena, jíž ohradili tůni, se Mařka dívala, jak dole na výsluní
se míhá pulců rej, jak znakoplavky vesla s vírníky závodí. V tom vykřikla a klesla se zídky do vody, neb hradba z nenadání se strhla, zvětralá. Leč někdo skočil za ní.
V té chvíli ze mlýna ven chasník vyšel mladý, a vida těla pád, vzkřik’: „Topí se kdos tady!“ a již byl pod vodou. A než se z mlýna sběhli, na trávník vynášel již děvče, chladem skřehlý.
„Vždyť přeci nejsem slep,“ děl, „nebo hra v tom běsů, já hocha padat zřím a děvče z vody nesu, ne, přec to chlapec byl.“ Tu usmálo se všecko. On ale křísiti je nechávaje děcko,
zas skočil do vody, však vynořil se s práznem, „Nic, braši, nenesu, však nejsem přece bláznem!“ „Ba jsi už,“ smáli se, „Bůh ví, co se ti snilo,“ neb dítě probralo se z mdloby už a žilo.
Pan otec v starosti, že klepy se hned melou, a by je spokojil, dal tůni pustit celou. Když voda opadla, tu všichni teprv zřeli, jak leží na dně až, tam v bahně Jakub smělý.
Pan otec se slzou, pryč odháněje mleče, děl: „Chlapec ubohý, to chytly ho tam křeče!“
Cookies on Poetry Cove