Od této příhody se velká stala změna s tím hochem od lesa. Dřív živý, jako pěna teď sedal hodiny a nemluvil ni slova, jak v snění zabraný, tak den co den a znova.
Sám chodil ze školy, nic nehledě si dětí, již klidně potupné je písně nechal pěti, neb jinou cestou šel, vždy smuten, s hlavou dolů. „Oh, byl prý hrozně bit,“ si řekly děti spolu.
Jen Mařka kupcovic když s ovázaným čelem zas přišla do školy, tu škublo mu to tělem a zdvihl oči k ní, jak u veliké tíze, však ihned upřel zas je k pisánce a knize.
A když pak domů šli, chtěl k ní. Však vida v davu ji družek hovorných, zas velkou svěsil hlavu, šel zpátky samoten, ne domů, ale k lesu, kde bloudil do noci neb ležel na útesu.
A hoši říkali: „Oh, v tom to kypí vztekem, ten pomstil by se rád, to bylo by mu vděkem za výprask stržený, jen hleďte, jak se dívá ze zdálí za námi, kde cesta běží křivá!“
A dívky: „Mařko, měj se na pozoru před ním, to jeho mlčení, to není při něm všedním, jen vyhni se mu vždy! Hned u nás doma řekli: To není v pořádku, vždyť víme, jak je vzteklý,
a takhle potkati to dítě osamělé, je s to je bodnouti, jak zlou již krev má v těle.“ Tak děti roznesly to jako vítr listí, že Jakub zabít chce prý Mařku; zřeli jistí,
jak brousil si svůj nůž, zas provázek že nosí, ba jak prý hrozil jí kdys pěstí, viděl kdosi; na chvíli příhodnou prý ještě jenom čeká a potom uprchne kams lesem do daleka.
Tak dítě nesmělo se ukázati venku, jen v krámku vězněno neb doma ve přístěnku, jen večer sedl s ním si kupec přede vrátky, a v školu, ze školy ji vedly kamarádky.
A lidem Krása děl: „Jen ať to neodpyká, jak se k ní přiblíží, hned pošlu pro četníka.“
Cookies on Poetry Cove