Dál za vsí poslední stál domek pohodného, blíž lesa samého, tak mile stínivého; měl vlídnou zahrádku a obílen byl čistě, však dítě šlo-li v les, vždy vyhnulo se jistě,
neb děti strašili, že mají prý tam výra, jenž pláče celou noc, když nikdo neumírá. Jen kůň když ve vsi pad’, kdos musel do té pasti, a babky chodily tam pro podivné masti.
Sem tichým večerem, kdy nebe růže střásá s obláčné zástěrky, šel starý kupec Krása, své čelo samý mrak, much odháněje roje. Již pes ho uviděl, před vrátky domu stoje,
s rudýma očima, že živili ho masem, a pána volal ven svým rozezleným hlasem. Ten vyšel, pozdravil – byl ještě dosti mladý – a hosta dále zval. „Ne, odbuďme to tady,“
děl Krása, nechtěje se dáti v domek vésti. – „Ba jistě koník váš si oddech’ k mému štěstí, ne, pane Kráso? Že! Já ondy na něj hleděl, jak kašle, netáhne, a řek’ si: Tak pár neděl!
Však, hleďme, ještě dřív.“ Hlas kupci chvěl se zlobou: „Což koník! ten je zdráv, však jdu k vám se žalobou. Já nevím, víte-li – já ještě chvím se věru –
dnes byl by Jakub váš mi málem zabil dceru, mé dítě jediné, vy také snad ji znáte, má oči chrpové a vlásky jako zlaté, vždy tichá, skromňoučká, je radosť patřit na ni,
a on ji kamenem až do krve nám zraní! To bylo leknutí! Sic rána nehluboká, však, mistře, považte, že nedaleko oka. No, pěknou slyšíte to na synáčka chválu,
však ještě uzříme ho jednou v kriminálu! Nu, co pak říkáte té krásné mojí zprávě?“ A jako v bolesti si sáhl kupec k hlavě, a jak by plakat chtěl, tak škublo mu to rtoma.
Tu pravil pohodný: „Kluk ještě není doma, však já ho přivítám, to buďte bez starosti. Já nevím, po kom je, vždyť trestávám jej dosti, a hrozím, vyženu – ah, což to všecko platné;
on snese trochu ran a ještě pěsti zatne. Však vaší dcerušky mně líto. Slíbím zatím, že dám vám bolestné a lékaře též platím.“ „Což chci já peníze?“ vzkřik’ pohněvaný Krása,
„Má leží v dítěti, ne v peněz troše spása, však chtít jen, přivedl bych kluka do káznice. Však nechci, ztrestejte ho prozatím, nic více!“ Šel Krása domů zpět, a večer roztáh’ stíny
přes nebe, přes pole a celé do krajiny. Nad strání lesnatou jen měsíc chvěl se čistý, jak slzy kapala zář jeho mezi listy, a v parách stříbrných se třásly hlavy stromů.
Tou dobou jako stín se Jakub vplížil domů, a brzo křik a pláč a volání a steny až k lesu letěly, jenž stál tak zamyšlený. Však Krása doma děl, když do kouta hůl složil:
„Eh, táta jako kluk, jak přišlo by to do žil?“
Cookies on Poetry Cove