Skip to content
1866–1938

Růže exulantů

Antonín Klášterský

Vy květy lásky a bolesti, červené růže, jež po celých staletích ještě na malém paloučku kvetete Morašickém za rosy a deště,

a sluncem laskány, dech svůj šíříte vonný nám v radost i stony, co tisíce jiných Čas vyplel, sta rodů zapadlo v plísni a bez počtu zašlo jmen v prachu,

vy růže rdící se v nachu – ó, jakou vás, trpkou či sladkou, pozdravit písní?! Z těch horoucích polibků, kterými rodnou svou půdu líbaly v bídě a trudu

zde naposled ještě bledé vyhnanců rety, z těch krvavých slz, jež s jejich kanuly očí tu lesů na úbočí, než síleni pouze šlapanou bratrskou vírou,

dál táhli v cizinu širou, vy vzrostly jste, růže, lásky a bolesti květy! A národ pak umíral, na prsou horu měl tíhy, vše brali mu, rvali:

i víru, i volnost a slavné odkazy dědů, z úst jazyk mu trhán a české páleny knihy, ó, trýzně, ó, žaly! Vše vyplenit třeba – si řekli – až do těch posledních sledů,

co národ zdeptaný sílit a vzkřísiti může, než zhyne a zetlí – leč na malém paloučku dál jste tu kvetly, vy vyhnanců růže!

Dál kvetly jste divem za naší bídy a noci v zapadlém dolíku lůně, a dál i do mrákot národa čarovnou mocí ta vaše dýchala vůně;

a vítěz co jásal již zlostný a křičel už: Pleňte! – vy svými jste bodaly trny a ostny v led našeho těla,

až krev se v něm hnula prudká a vřelá, a šeptaly: Nezapomeňte, čím byli, co trpěli pro volnost vaši tu otci! A zkusili vyrvat vás navždy z té kacířské půdy

v svém šílení kletém, leč květ váš se znovu rozhořel rudý tu s novým zas létem – ó, příliš jste hluboko kořínky svými

v té půdě posvátné tkvěly: pluh nemoh vás zaorat, zdolat dech zimy, vnuk zištný, ni cizinec smělý. Ba zdálo se, jak byste ze sama srdce té země,

jež trpěla němě, tu rostly a kvetly a krví její se rděly, vy symbol té lásky k svobodě, národu, řeči, jež přes útisk větší a větší

a přes bol a muku se s pamětí křivd, jež cizí přineslo jarmo, vždy hlouběj vrývala do srdcí vřelého tluku a vyhladit nedala – nedala – darmo vše, darmo! –

již nikým ze srdcí otců, ni dětí, ni vnuků. A zkusili osít palouček semenem býlí, to udusit mělo vám síly; a do srdcí sili nám nenávist bratra i k bratru

a cizáctví plevel, jed zisku a pýchy, by nedbala na lid, tu chátru, a spěla se slunit, kde vládců se rozlévá přízeň. Než, ze setby jaká je čekala sklizeň?

Len s paloučku svezli a třeli jej v statku, a v krátku, ó, slyš, jak zvon duní, viz, noc plá krvavou zoří, a všecko v jediném zmatku

již křičí: Len chytil, dům hoří! A ze srdcí národa, nežli své vykřikli: Amen! hle, zářný vyšlehl plamen a plevel v nich ztrávil a čistotu otců jim vrátil

a šířil se, rostl, vše zchvátil, jak plápolal touhou zas po staré hrdosti, slávě a svobodě vlasti, i pouta vše přepálil, hradby pohltil dravě,

trůn tyranův chytil do žhoucích ničivých ramen, a v požáru světa, v němž dějin soud slyšel vnuk pozdní se třásti, říš lehla popelem krutá a kletá.

Vše troskou a troudem, co patou nás drtilo svojí jak bezcitný Osud. Leč svobodný národ zase tu stojí, a jara když přilétá bůže,

vy růže, vy vyhnanců růže, na malém tu paloučku nachově zkvétáte dosud. Již nemusí bát se vnuk pozdní, když s úctou se shýbá

a památky živé, vás, líbá, že za stromem číhá snad zrádce a za noci zbudí jej drábi, by kacířské knihy hledali, s Koňasem v čele,

od krovu po sklepy ztmělé i v přístěnku báby; ne, celý dnes národ, pout všech a okovů prostý, jak na dědů skvosty

k vám v pohnutí hledí a slzou vděčnou vás kropí, vy posvátné růže, vy lásky a bolesti bratrské krvavé stopy! Ó, rosťte a kveťte jen dále po celé věky

tu na svém paloučku malém, a nebe vám zalévej rosou a jarní svou vláhou tu vaši prsť drahou a svěcenou žalem,

a slunečná záře vám líbej kalichů vděky! Z té půdy jste nedaly vyrvat se, vzíti, vždy znovu se zbudily k žití, jak národ náš přes trud a muka;

nechť věčně tedy zde pláte, jste svaté, a nesmí již dotknout se květů vám zlovolná ruka! Ó, rosťte a kveťte a hlásejte němy,

že z lásky jen k rodné té zemi a k svobodě – vzácné národu vzkvétají růže! Jí učte nám ženy i muže a v nové vždy keře a sněti po věky žeňte

a v naši lhostejnost, slabost a mdlobu, jak mrtvých hlas z hrobů, své šeptejte výstražné: Nezapomeňte!

Cookies on Poetry Cove

We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.
Růže exulantů · Antonín Klášterský · Poetry Cove