Nádherné tmavé růže hlava
sklání se níž a stále níž,
ráno dnes byla ještě smava,
nyní ji zvolna vadnout zříš.
Za lístkem lístek padá dolů,
neslyšíš ani tichý vzdech,
budem’ se na ni dívat spolu,
a ty svou ruku v mojí nech!
Padají lístky, na zem’ kanou,
je to jak kapek krve let,
jako bych srdce s živou ranou
potichu viděl krvácet.
Planoucí srdce krásné ženy,
hluboké srdce básníka;
krásný ten květ je nachýlený,
vůně však v prostor uniká.
Láska žen velká, myšlénky duchů,
třeba hrob zapad’, prach se zved’,
do dneška víří v našem vzduchu,
do dneška plní celý svět!