S Petrarkou na plesu – Avignon plál
sterými světly a blesky –
sotva že vešel v zářící sál,
střetl se Karel, král český;
úsměv mu pohrával na tenkých rtech,
zapomněl jistě dnes starostí všech,
setřásl chmury a stesky.
„Uvidíš, Milosti – Petrarka děl
s planoucím okem – mou paní,
madonnu, vílu, cudnosti pel,
krásu, jež oslepí, raní;
ručky jen dotknout se – nebeský sen,
ale věř, ke štěstí postačí jen
dívat, ó, dívat se na ni.“
Usmál se Karel. V tom – jaký to ruch?
K dveřím sta upřeno hledů.
Do sálu vchází, hle, krásných dam kruh,
milostná Laura v jich středu;
srdcem všech zachvívá božská ta líc,
a hle, sám císař už kráčí jí vstříc,
s Petrarkou v uctivém sledu.
Za ruce ujímá císař ji hned –
všecko k nim zraky své točí –
Laura se sklání jak ve vánku květ,
císař, hle, líbá ji v oči,
na oči líbezné, na čílka běl,
jehož pruh jakby se lilijí chvěl,
motýl když křídla v ní smočí.
Odchází Laura. Kol ševel a šum,
v sále jak na hlučném sněmu.
Ale kde Petrarka? Opustil dům?
Skrývá se v záclony lemu?
Petrarka v koutě stál, v tváři zlý rys,
očima koulel a rety své hryz.
Karel již pospíchá k němu.
„Mistře můj, šťastnější pěvců jsi všech,
císař se Muse tvé klaní,
polibek, který jí na oči vdech,
nejsladší pro něj byl daní;
odpusť však – neumím splétati rým,
poetům jako ty, dobře já vím,
stačí jen dívat se na ni!“