Hudbou, tancem víří sál, mnohý pot již s čela stírá, z ruky letí do ruky vábná panna Časomíra.
Kolik let jí – bůh sám ví, a přec jak by zdroj jí mládí skýtal stále nový čár, každého zas v tanec svádí.
V tváři klid má antický, do řecké se halí řízy, tančí vážně, usedle, a přec všechen úspěch sklízí.
Podle ní vše řídí krok, pro ni planou zrak i líce – leč v tom v plesný sálu ruch vchází nová tanečnice.
Modrý abbé vede ji – Časomíra, hle, se mračí! – Ó! toť jinší děvče je, veselejší a též mladší!
Na živůtku hoří květ, se suknice pentle vlaje, neposedná nožka jí jako v tanci sama hraje.
Puchmír první letí k ní a již se s ní v kole točí, tanečníci kol a kol mohou na nich nechat oči.
Za Puchmírem jiní hned okouzleni pro ni spějí, jak se živě, lehounce vznáší v tanci nožka její!
Než v tom někdo: „Tanec ten nehodí se pro nás!“ zvolá. „Oho! oho! nám jen ten hodí se,“ zní zlobně z kola.
„Hodí se!“ a „Nehodí!“ jako střelba z pušek padá, zrak se jiskří, zvedá pěst, v celé síni hluk a váda.
K Časomíře hned se ti a ti k nové dívce řadí. „Nade vše je řecký vzor!“ „Lid nám vzorem!“ křičí mladí.
A v tom hudba spustí zas, mladá dívka letí lehce, panna Časomíra však vzdoruje a tančit nechce.
Horlí hlouček kolem ní, odpůrce že zdrtí bídné, ale věru, na podiv, jak ten zástup její řídne.
Mnohý z těch, kdo chválí ji, po nové už šilhá kráse, každou chvíli někdo z nich k druhé straně odkrádá se.
A než mine hodina, již jsou v kole skoro všici, vroucně tisknou k hrudi své mladou novou tanečnici.
Časomíra v koutečku tiše pláče, hlavu věší, Šafařík a Palacký nadarmo ji něžně těší.
Cookies on Poetry Cove