V své tiché síni seděl muž
a v denní zář a v noci hluš
on nepohléd’, jen skláněl tich
se nad starými svazky knih.
Tu ozval se kdys blízký krok,
a vešla dívka, štíhlý bok
a smavé líce, zlatý vlas
a v očích modrý dětský jas.
A přistoup’ blíž a pravil host:
Ó, pohleď jen, jsem Přítomnosť,
slyš píseň moji, žití hlas!
A on řek drsně: Nemám čas!
Pak přešlo mnoho, mnoho let,
a z muže byl už bílý kmet,
však dosud čilý, vážný, tich
se skláněl k svazkům starých knih.
Tu klepá kdos – ta proměna!
Teď vešla k němu stařena,
jak z pergaménu žlutou líc,
a on jí vyšel chvatně vstříc.
„Kdo jsi, ach, pověz!“ – Minulosť!
děl belhající, chvějný host.
Tu ronil slzy dobrý kmet
a hledal krásy zbylý sled...