Roky jdou a dni se ženou,
marně jaké změny hledám,
a já tu číš otrávenou
apathicky k ústům zvedám.
Jenom že tak musí býti,
že tak zvyk a osud káže,
že to moje choré žití
přimklo jedno bílé paže.
Řek’ bych: „Pane, možno je-li,
vezmi tu číš utrpení!“ –
ale mlčím ve své celi,
vím, to ještě možno není.
Ti, kdož mi ji otrávili,
ať jen sladké víno pijí,
bolelo to ovšem chvíli,
ale teď už bolest mijí.
Jenom neklid bez úkoje,
tíha, strach a smutek zbývá,
jako když se oko moje
v noc a tmu a propast dívá.
Nelkám pro trn ve své skráni,
hněv můj odvál vítr k mořím,
k prosbám pak o slitování
sama sebe nepokořím.
Kdybych však měl ku posledu
prosit přec v den, jenž tak mučí,
bude to jen: Více jedu
a jed, je-li možno, prudčí!