Ty milené mé, tiché město rodné! Při řeči jiných, co v svém rodišti zažili štěstí, jak když nůž mne bodne, a tajná slza z oka vyprýští.
Ten vypráví, jak žil tam v bratří kruhu, ten lásky první jak mu dalo květ, a onen, jak tam v středu milých druhů sta zažil příhod, nežli vyšel v svět.
Já sedím při tom tichý tak a němý a hledím kamsi v prázdno, do dáli – oh, tak mi žel, mé město, líto je mi, že pozdě jsme se, pozdě poznali!
Z tvé náruči již vyrvali mne, dítě, ve veleměsta ruchu byl jsem živ, leč stále trpěl, stále toužil skrytě po širých polích, do zeleně niv.
A když jsem vzrostl, ó, jak mne to vábí zpět k tobě, jak jsem spěchal, útlý hoch, v tvé lokty zpátky, v náruč drahé báby, jíž v očích lásku k tobě číst jsem moh’.
U tvojí říčky sedával jsem v snění, kams v oblačné se říše duší nes’, sta plánů kul i bořil v okamžení, co nad hlavou mi šuměl v sny tvůj les.
A bába má mi tebe opřádala pavučím jemným starých pověstí a v každou tolik moudrostí své vtkala a tolik lásky v lidské bolesti.
I doma matka probouzela ve mně vždy lásku k tobě, rodné město mé, a jak by vždycky tušívala jemně, že, město mé, se spolu najdeme.
Tak sterými jsem poutáván byl svazky vždy k tobě, tiše s tebou srůstal jsem, až cítil jsem, pln vděčnosti a lásky: zde kořeny mé tkvějí, patřím sem!
A tys mne vždycky vítalo jak syna, tvé štíty vlídně kynuly mi vstříc, a v čas, kdy trn se bolu v srdce vtíná, jak chtěly by mi domlouvat a říc’:
Pojd' k nám, nech svět, ať kamkoliv se žene, nech jeho vír a planý jeho zisk, zde mír a pokoj, srdce otevřené tu najdeš mnohé, rukou vřelý stisk.
Já nemoh’ toho poslechnouti hlasu, ač častokrát mne studil srdcí chlad, dál musil v ruch ten, v práci, do zápasu, svůj úkol musil jinde dokonat.
A tys i tu mé sledovalo dílo a v čas, kdy skráň mi zlatí podletí, mou tvář, mé jméno s láskou sobě vrylo na rodný dům můj k příštích paměti.
Dík tobě vroucí, město moje rodné, vděk syna přijmi i vzlet básníka, jenž srdce všech co bijí v touze shodné, ti žehná, strun jak cit se dotýká:
Chraň dobrá hvězda pohromy tě, zkázy, mír hřej tě, vlň se v tobě práce ruch, žeň bohatá ať ze tvé setby vzchází, druž k pilné se tu ruce bystrý duch!
Buď domov dobrých, věrných, čistých duší a celých mužů, jichž tak třeba jest, ať mír a shodu svár ti neporuší a vše tu láska spojuje a čest.
Stůj k národu, jenž snášel těžké žaly, než usmála se zas naň svoboda, jí braň, když k hrázi příval zlý se valí neb rozbroj hrozí, že ji rozhlodá!
Co odkaz předků, tomu štít svůj skýtej a chraň, když zisk se žene k útoku, leč nových cest a cílů nezamítej, vždy dál a výše, v stálém pokroku!
Zář štěstí ať hrá na tvém každém štítě, ať jará mládež tvá jak květná sněť, ať mnozí víc, než já moh’, proslaví tě, mé drahé rodné město! Rosť a kveť!
Cookies on Poetry Cove