Na staré zdi plá listí révy plané,
jak by krev čerstvá kanula to dolů,
kde v léta dnech jsme chodívali spolu,
jsou listím žlutým cesty zapadané!
Kol prázdných hnizd let větrů ostrý vane,
klid hrobů, ticho ptačích bez šveholů,
a nikde duše, v sadě, v lesním dolu,
jak by se člověk lekal krásy zdrané.
Kde jsou ty všecky děti, milující,
již chodili tu, úsměv na své líci,
když zvučel sad a v květ se počal ztrácet?
Oh, je tak hořko, dáti květ svůj bílý
i sladké plody mízy své a síly,
a opuštěn pak, sám tak vykrvácet!