Když udusil jsi v prsou svých
hlas přání, tužeb vášnivých,
ať láska to či sláva,
a spokojen a v bolu něm,
chceš bráti s klidným úsměvem
vše, co zde život dává:
Ó, nediv se, když ještě pak
ti v mnohé chvíli zvlhne zrak
a život je ti tuhý,
to zdaleka už hřímá jen,
tys kámen shodil ve vír pěn,
než zamknou se, jdou kruhy.
A jestli mrtvých tužeb hlas
se ve tvém srdci zvedne zas
a počne písně chlubné:
vždyť i ta zvěř neskoná hned
a ještě sebou naposled
tak několikrát škubne!