Tak častokrát se v chudém bytě stane,
kde holá bída z koutů všech se dívá,
že ve veteši krása vykládané
ti skříně, obraz vzácný, číše kývá,
jež jemně ryta, v slabém světle plane.
Tu stará paní, jejíž krásné tahy
už rozoralo hoře ostří bědné,
si vzdychne jen, a slzí pramen vlahý
jí vstoupí v zrak, a dí, když údiv shlédne:
To z lepších časů zbylo, pane drahý!
A potichu se řine slzí příval,
a paměť spřádá vše, jak bylo kdysi –
teď jakby ret se slabě pousmíval,
co oko s láskou na tom skvostu visí...
Ó, písně mé z dob, kdy jsem šťasten býval!