Když obloha se modrá zase klene,
a začne to již jarem vonět v háji,
a květy bílé pučí na pokraji:
tu do lesa jdou děti rozjařené.
To trhá květ, to k potoku se žene,
kdo píseň jakou zná, hned zazpívá ji,
však žel! Pak v břízu otvor navrtají,
a v odvet sladká teče míza z kmene.
Tak básníka svět často v duši raní,
jak děti onu břízu v lesní stráni,
tím plesu víc, čím víc má skráně zdrány.
Jak ale mstí se básník světu za to?
Tok písní se mu řine jako zlato
a sladší nežli víno z každé rány.