Tisíců jazyků hlaholem všeho, co kolkolem, šumotem listí a snítek, z nichž každá rovna je strunce, šustotem stébel a stvolů a stonků a cinkotem zvonků,
jež v trávě se rozvily za noci němé, tě vítáme, žehnáme, pozdravujeme, ó, zářící slunce! My stromy, jež nejvýš se tyčíme v klenuté nebe,
jsme nejdřív spatřily tebe a vzpínáme k tobě, na hlavách zelené jmélí, ó, Vykupiteli! jak druidi staří svá dlouhá, větevná paže;
my lesa věštci a stráže se klaníme tobě jak v světa prvotné jitro; ó zahřej nám údy i nitro, ať v radosti života bezmezné zapomínáme
let tíhy a trudů a vichru, jenž sněti nám láme, a bolestných nocí, kdy mráz nás hlodával zimný; ať rány, jimiž tělo nám stůně, se zcelí a slza vděčnosti naší
ať k tobě se vznáší s tím šumotem naším, v němž své ti zpíváme hymny, jak kadidla vůně! Vstříc tobě jásáme, života zdroji, my ptáci,
svou písní nejkrašší, v které se ztrácí i úzkost, i bázeň a jediný motiv jen svítí a stále se vrací: Ó, blaho lásky a žití!
Vlij v peruť nám sílu, ať vzlétáme k tobě vždy blíže, nech kvést a zráti vše kolem, ať země, kam padáme po letu, zem, jež nás víže, je jediným bohatým stolem,
kde všecko se sytí a tísní, ať celý jak vesmír, tvou prohřát jásavou bělí, je jedinou písní! Viz, motýli, šídla a komáři, mušky i včely
rej tančíme šílený, paprsk jak pokynul slunný, a v letu a shonu a ve hře do tenkých tónů jak ladíme hrudi i křídel svých kovové struny!
Tvým dotykem zámotky pukly, a z pouta těsných jsi kuklí nás vyvedl, vítězi, zalil svým radostným světlem. Ó, tančíme šíleně po lese zkvetlém,
bacchantky vzduchu opité vínem, neb nesem si z kolébky mlhavou tuchu, že žijem jen tebou a s tebou též zhynem
již s večerním stínem! My květy ti nesem balsám sladkého dechu, ó, kouzelný života tvorce, tys k žití nás probudil v trávě a mechu,
ó, pojď a líbej nás horce! Krev naše i pyl náš i barvy našeho kroje vše tvé je, vše tvoje, ó, líbej nás, líbej, jsme tvoje s celým svým čárem,
ó, líbej nás, milenče žhavý, nechť skloníme hlavy, neb sladko je rozkvést a umřít v tvé lásce za parné znoje tvých polibků žárem!
Ó, jásejme, zpívejme všichni tu: žijem ó, žijem! A světlo, jež pijem, zas dýchejme dále a šiřme ústy i póry, i člověk, tvor chorý,
jenž z našich se řádů již vymkl a žije jen v mraku, ať v stupnici žití se článkem zas jedním a bratrem sourodým cítí nás stromů a zvěře a květů a ptáků,
krev smyje, jež ruce mu třísní, a srdci dá růžemi rozkvést a retům svým písní, a v jeho ať očích, té dvojí hluboké tůňce, ať zahoříš znovu na krásy, na lásky lovu,
ó, zářící slunce!
Cookies on Poetry Cove