Stál bílý anděl u věčnosti prahu,
řka: „Duše dobrá, k rajskému pojď blahu!“
Tu duše, tajíc nedočkavost stěží:
– Ó, rci mi, rci, v čem věčné blaho leží! –
„Smíš zapomenout...“ – Vskutku? Jen tak málo?
Mně o ráji se ve snách jinak zdálo! –
„To málo je ti? Věř, to málo není,
smíš zapomenout všeho utrpení.
Jen dobré skutky tvé ti paměť vrátí,
a ty tě budou do věčnosti hřáti!“ –
Stál chmurný anděl u věčnosti hráze,
řka: „Duše zlá, pojď ku své věčné zkáze!“
Tu duše zvedla k němu hled svůj plachý,
– Co budu trpět? – děla, chvíc se strachy.
„Ty zapomenout musíš...“ – Jen tak málo?
Mně peklo hrůzné před očima stálo! –
„To málo je ti ? Věř, to málo není,
ty zabudeš všech slastí, plesu, jmění,
jen všecky křivdy tvé ti paměť vrátí,
a ty tě budou do věčnosti štváti!“