Až vzrosteš, hochu, nebeř život těžce,
jak já jej bral, to v čelo ryje vrásky;
jen s úsměvem a klidně, bez otázky
ber, co ti podá z bohatého měšce.
Jak já hrd, módě nesluž, davů kněžce,
však moudřejší mne, nevěř slovům lásky,
jak potok spíš, jenž zvoní přes oblázky,
si hvízdej s lehkou myslí světoběžce.
Své city nikdy měkce nedej ve psí,
že byl jsem měkký, mnoho k srdci šlo mi,
tvrd, chladem ohraď srdce své a skepsí.
Však k čemu slov! Jsou suchá jen a zebou!
Můj – jak já půjdeš, kdos ti srdce zlomí...
ó, přijď – ač v hrobě – bodu plakat s tebou.