Kde stromy kvetoucí, jež vroubí vody břeh,
až do vln haluz věsí,
na stříbru hladiny ó viz ten ruch a spěch,
ó viz ty ptačí plesy!
Hned do vln noří se a hned se zachvějí
a větev jim je spása
a s mokrých křídélek na tisíc krůpějí
z nich každý na květ střásá.
Tak z vody na větev a s větve do vln zas
vše honí se a šplíchá
a časem zahledí se vlastní na obraz,
když voda je tak tichá.
Však otec za nimi na květné větvici
se dívá v zamyšlení,
on dvakrát viděl již to moře kypící,
jak zmítá se a pění.
Ó ptáci, plesejte, ó děti, hrajte si
pohádek duší plnou,
než ze snů blažených vás život vyděsí
tou první hroznou vlnou!