Tvůj hladě vlas, má holubičko čistá,
svou hlavu maje na tvém srdci vřelém,
já, který žil jen kdysi v přítmí stmělém,
si připadám jak starý alchymista.
Ten zlato najít toužil ve snu smělém
a nedbal bídy, již mu osud chystá,
jen do hvězd hleděl, kde je meta jistá,
a nad knihami seděl s dumným čelem.
Kov střík’ mu v zrak – byl slepý, zbaven síly.
A přátelé jej všichni opustili,
v prach padlo vše, co bylo mu tak svato.
Leč ke svým prsoum tiskna svoji ženu,
již našel v chvíli, Bůh kdy poslal změnu,
on cítil přec, že našel svoje zlato.