Ty stromů zeleni, již jaro nese mladé
nám v první teplé dni jak naděj s nebe slanou,
jež ptákům přilétlým jsi rámem hnizdek všade,
jež voníš do oken mi v jitra dobu ranou,
ty jsi mi nad květy, jichž plno nyní jest
na louce, po lese a podle polních cest.
Ty čerstvá, svěží tak, již dosud nestřísnily
ni prachu kotouče a nespálil dech vedra,
ty plná jarních šťav a plná stromů síly,
se oku usmíváš vstříc rozkošná a štědrá,
jak z puků vylákal tě jarní deštík ven,
a tebou celý svět je jako omlazen.
A táhnou v řadách dni a tratí se a hynou
i tón tvůj lahodný, tak světlý a tak čistý,
sta květů růžových už v zeleň padne jinou,
a k plodu zralému se žluté sehnou listy,
jak těžká myšlénkou když duše řadou let.
A přec jen nejkrašší ten čistý první vzlet!