Ten první bol, jenž zazebe,
když mrtvý v rakvi dříme,
ten není čist, jen na sebe
tu nejdřív pomýšlíme.
Ten shaslý úsměv, jenž nám plál,
ten zrak, jejž víčka vězní,
ta ruka – led – jak bude dál?
Jak budem’ žíti bez ní?
Však vlídný čas nás smíří zas,
jsme žití zachováni,
a v duši jen zbyl čistý hlas,
to smutné vzpomínání.
Pak zříme zase jeho hled
a zříme jeho tahy
a toužíme, by přišel zpět,
jen – že nám byl tak drahý!