Pojď, vystoupíme spolu na vrch lesný,
kde hradiště jsou pradávného valy,
kde hoch jsem sedal často, hledě v dáli,
let oblak stíhal, blouznivé pad’ ve sny.
A šli jsme. Kol již mnohý zvonek vřesný
se rděl, co s dubů žalud padal zralý
a listí s bříz. My vrchol vyhledali,
a pohled jal nás, nádherný a plesný.
Leč náhle soumrak zatopil nás kolem.
„Kdos za námi jde!“ šeptla’s, chvíc se stvolem.
„Jen suchý list,“ dím, „zní to v hluši ticha.“
Však sám jsem chvěl se, ohlédnout se boje.
Já cítil jsem: to pohřbené sny moje,
to moje mladost za mnou tady vzdychá.