Sníh bílý na všem, hvězdičkami svítě.
Jak dívka, které vzala nemoc krásu,
když oblékli ji v rakvi do atlasu,
zas krásná je a půvabná jak dítě:
Teď země stkví se. Bolesti, jež lítě
ji rvaly, ztichly. Nikde ani hlasu.
Jak úsměv usmířených v tichém jasu
pláň sněžná září slunném na úsvitě.
Na večer nebe divukrásněj plane,
a v tiché noci jako zadumané
chat světlo blýská, tuchou chvíc se blahou.
Teď andělé se snesou v kraje zimy –
ó, půjdu, chci se dívat, mezi nimi
zda neuzřím snad jednu tvář tak drahou.