Má každý básník propadlá svá města
v své duši snivé: tvrze, mosty, chrámy;
v dnech mládí vzrostou, dlouho žijí s námi,
slyšíme zvony jejich věží ze sta.
Leč jinak žití, jinak Mus jde cesta:
vše propadá se do bezedné jámy
a nových plánů dřímá pod vlnami,
jak Musa mdlobu, váhavost když trestá.
A přece někdy... při dne tichém skonu
z dna nejhlubšího duše slyšet zvonů
je stlumený hlas, velebný a božský.
Tu náhle stesk nás jímá, stále větší:
Co mohlo být! A smutní potápěči,
se spouštíme z dna lovit – aspoň trosky.