Mně není líto, co jsem žil,
a bylo to tak trpké zhusta
a bylo v tom tak hořkých chvil,
že dosud hořknou moje ústa.
Já viděl život plný běd,
již dítě, jeho na pokraji,
já neměl úsměv mladých let
ni mládí, jak je jiní mají.
Můj život, život! Myslím naň
a zase letím roky zpátky
a vidím otce skleslou skráň
a zaslzené oči matky...
A vešel soucit v duši mou,
ten velký odlesk s tváře boží,
k těm, kteří v noci nedřímou
na prostydlém a tvrdém loži.
A píseň k těm, kdo za zimy
i jara, které v květnu hýří,
tak tiše spí, co nad nimi
to věčně bouří, věčně víří...