Jdu z rána v říjnu. Všeho v mhách
se obrys matný ztrácí;
to oponu svou podzim stáh,
by za ní skončil práci.
Teď mha se trhá. Slunce plam
ji zlatými rve spáry,
že visí už jen tu a tam
jak bílých krajek cáry.
A slunce vzplane posléze
na dlouhé hnědé pláně,
na vlhké cesty, na meze
a na zarudlé stráně.
Jdu z rána v říjnu. Kráčím v snech
tím leskem chladné záře,
těch vzpomínám, kdo v mládí dnech
šli šťastni od oltáře.
Těch manželů, jenž pili číš
i radosti, i bolu
a suché mají líce již
jak list, jenž padá dolů.
Již noc vždy mají bezsennou
a lehnout si jdou záhy,
a jak si mládí vzpomenou,
jich zrak hned plný vláhy.
Těch manželů, jež shrbil věk,
a kteří když se zbudí,
už ze zvyku si dají polibek
a necítí, jak studí.