Pro jednu chvíli byť to jenom bylo,
pro dětství den, jenž jako potok zurčí,
pro lásky mžik neb radost chvíle tvůrčí,
snů z chaosu kdy zářné vstává dílo.
Pro první žvatlot děcka, jež tak milo,
pro vítězství snah, zloby přes odpůrčí,
kdo nežehnal z nás žití, jak je určí
žít Osud, nechť kol moře běd se slilo.
Tak zpola slep a žití nesa psoty,
když na Colonnu vzpomněl Buonarroti,
i v pozdním stáří úsměv šleh mu v líce.
A Dante, který peklo viděl žití,
jak člověk, balvan, v boj a bol se řítí,
tonoucí vynes dítě z křtitelnice.