Zvon nebude pět: „Pole – luka – dům!“
až v rakev jednou složím svoje údy;
chud přišel jsem a odejdu též chudý,
číš zapomnění nahnout ke svým rtům.
Co měl jsem, dal jsem. Stříbro svojich dum
a zlato citu marnotratně všudy
jsem rozhazoval v lidskou strast a trudy,
co zbude mi, se neptal, k sledním dnům.
Tak šel jsem a tak dále půjdu světem.
Své jméno jen, své knihy nechám dětem
kdys místo domu, místo všeho zboží.
A obol, aby Charon v loďky klínu
mě jednou převez v tichou říši stínů,
snad něčí dlaň přec v ústa moje vloží.