Růžný drobný kvítku, sotva větší
nežli včela ve svém rozletu,
jakou tklivou ke mně mluvíš řečí,
když se dívám tvého do květu,
který tobě, květin trpaslíku,
jara meč jak v tuhé ledy ťal,
jako divem, jako v okamžiku
ve výši vzrost’ nebetyčných skal!
Divé srázy, ohromných hor sněhy,
příkré tesy, a zde – drobný květ,
droboulinký, ale plný něhy,
jak bys rosnou kapku zřel se rdět;
leč ty hloubky propasti a výše
neděsí tě, milý květe můj,
jak král květů v hrdé kveteš pýše,
bez bázně díš větru: Duj si, duj!
A máš pravdu – duše moje s tvojí,
jak se dívám, splývá ve souzvuk,
cos nás k sobě divnou shodou pojí,
dýše chladem do pochyb a muk:
nejsme nic v té nesmírnosti světů,
není nic náš slabý květ a dech
v divých vichřic bezuzdném tom letu,
ve plamenných slunce požárech.
A jsme přece jeden tvorstva článek,
jeden atom, z něhož stvořen svět,
i náš dech se v jara pojí vánek,
k nebi stoupá, s vichry chce se chvět,
jako slunce vlastním pláti světlem,
svoji barvu na luh světa vnést –
hrdě zdravme na nebi dnes zkvetlém,
drobný květe, věčná světla hvězd!