Čáp ctěn je u nás českém na jihu jak ibis posvátný. Kde zrobil si své hnízdo, jak by štěstí přilétlo. Sám rád jsem u blatenských rybníků
se za ním dívával, když, vážný krok, po mokrých lukách chodil nebo stál na jedné noze někde na břehu a přemítal. Rád vídal jsem ho vždy
tam nad kestřanskou tvrzí zemanskou vysoko kroužit a jat do duše jsem příhodou byl, jež se v Putimi před lety stala: Požár zchvátil krov,
kde čápi měli hnízdo. Čápice, ač ze střechy již šlehly plameny, mláďata svoje, jedno za druhým, v svém zobanu ze hnízda odnesla
až na břeh rybníka. Od dávných dob sídlila v Blatné čapí rodina na starém ovčíně. Tam rok co rok se navraceli z jara, kolo tam
své zase našli, staré hnízdo si jen opravili, větry zcuchané, a žili v míru božím. Ze zámku se baronessy dívat chodily
na jejich domácnost, a baron sám je chránil mocnou přízní. Ten, kdo mu jich návrat z jara první zvěstoval, byl obdarován štědře. Lidí pak
dost číhalo, by nepropásli jich, než málokdo se dostal k baronu. Ve vratech vrátný Johann nechtěl je dál pustiti, a jestli proklouzli,
nahoře zase bránil lokaj Franz, a vytáhnuvše chytře zprávu z nich, s ní k baronu šli sami, ten neb ten, jen výsměch na rtech. Omrzelo tak
se pachtit marně k zámku s novinou, a odměnu pak Johann bral neb Franz. Až zase letos... Hezký klučina na nízké seděl zídce zahradní,
a bosýma jen klátě nohama, si prozpěvoval. Náhle pad’ však zrak mu na nebe a ztrnul: ptáci dva se velcí nesli k městu. „Čápi!“ – vzkřik’
a se zídky sjel. A v tom hlavou mu jak bleskem šlehlo: baron – odměna! A letěl k zámku. Bože, kdyby tak... Již dávno knížka jedna volala
naň v knihařově chudém výkladci, leč, kde vzít na ni? Doma kopýtek a kopyt plno, ale na knížky tam nezbývalo... Letěl jako šíp,
před zámkem trochu let jen zpomálil a napial oči... Štěstí přálo mu: pan Johannes dnes nestál ve vratech. Tož rychle proběh’ a již po schodech
se vzhůru hnal. Teď druhé úskalí mu hrozilo, leč proplul šťastně zas: pan Franz tu nikde. Ale nyní kam? Na chodbě plno dveří. Které as
k baronu vedou? Napial bystře sluch a za jedněmi dveřmi slyšel ruch a hlasy; hbitě vystoup’ na špičky a zmáčkl kliku. A již v sále stál
a vyrazil, jak kdyby nesl zvěst, že v zámku hoří: „Čápi přilítli!“ Jen stalo se to, hrozně lekl se a zastyděl: sál plný hostí byl,
dam, pánů vzácných, a ti všichni teď ke dveřím, k němu, obrátili zrak s úsměvem na rtech, ba i něčí smích se ozval tichý. A vtom lokaj Franz,
jenž posluhoval panstvu, již se hnal ke dveřím zlostně, než však vystrčit moh’ chlapce z nich, vstal baron Hildprandt vráz, a zaraziv ho ruky pokynem,
sám přistoup’ k hošku, vlídně pohladil ho po tváři a pravil vesele: „Tak čápi přilétli? Toť novinu jsi radostnou nám přines’, klučíku,
tu odměním rád!“ Velkou bankovku pak podav chlapci, ještě zeptal se: „A co si koupíš za to?“ – „Děkuji“ – děl chlapec – „knížku koupil bych si rád.“
„Ah, ty jsi čtenář! No, jen uč se, čti, i studovat snad chtěl bys...“ Bože můj, jak znal pan baron číst i myšlenky, jež v dětské duši skryty dřímaly!
„A víš, co“ – dodal – „pošli tatínka mi do zámku sem!“ Vyprovodil sám pak chlapce ven, a ten moh’ sraziti až hlavu, jak teď běžel se schodů
a ze vrat domů. Čápi přilétli! Zas na starém se snesli ovčíně v své milé hnízdo. Jak by na křídlech k nám byli jaro z dálky přinesli,
vzduch zavoněl – toť fialek je dech. Leč nejvíc štěstí vnesli pod ten krov, kde v spánku hoch tisk’ knížku k hrudi své a studentem se viděl v blahých snech.
Cookies on Poetry Cove