Ne jak jsem znal tě za tvé slední chvíle,
na skráni sníh, na čele vrásek shluk,
se díváš tu – leč ve své mužné síle
a neudolán tíhou všedních muk.
Tvé čelo bílé, nerozryté dosud,
a pevný je, ač dobrý tak, tvůj zor;
to ještě nepsal na tvé tváři Osud,
jak velký byl a marný přec tvůj vzdor.
Byl’s v mém as věku, jak tě vidím tady,
byl’s pevný dub, a hle, já sláb, tak sláb,
jen jako květ zřím chvět se život mladý,
v svém oku kal a v srdci mdloby dráp.
A jak se dívám ve tvé drahé rysy,
cos mučivě mi hlodá duše klid,
zda jak já v tvoji bude někdo kdysi
i v moji vlastní tváři tiše zřít.
Zda dívat se v ni bude jak já v tvoji,
až jak ty spát již budu – stejný věk –
v pohnutí tichém, jež se slova bojí,
zrak lásky plný, prostý výčitek.