To není Pravda, jak ji kreslíte,
vlas dlouhý, zlatý, líc jabloně květ,
má Pravda ostřím bolestí a běd
jak stará skála tváře rozryté.
A oči přísné, krví zalité
a chladné jako ocel, jako led,
ba hrůzou by se zachvět musil svět,
pohlédnout ve tvář mrazné ženy té.
Na bábu svoji vzpomínám si teď,
na vrásky její, na tu svadlou pleť,
však v očích co jí tepla, lásky žije!
Tu lásku vložte Pravdě v přísný hled,
pohádkou nechte zvučet její ret,
a z Pravdy hledí v líc vám Poesie.