Pozdraveny buďte, staré lesy, se svým tichem i svých zvuků směsí, s tím, co ve vás kvete, krouží v let; se vším, co vám přelétlo kdy čelo,
co tu zpívá, co tu někdy pělo, a co ani nevysloví ret! Prvně pluh když ostří v zemi vrazil, přírody si duše tichý asyl
našla ve vás, bloudíc vaší tmou, a zde dosud, nechť si větry pádí, může sníti o svém bujném mládí, kdy jen lesy, lesy hlavy pnou.
S úctou hledím k tmavé vaší tváři jako v líc, již vráskou zrylo stáří, život, bolesť, mnohý tichý stesk. Co jste zřely dnem i nocí tmavou!
Mnohou bouř jste rozrazily hlavou, mnohý kmen pad’, jak jej srazil blesk. Ale uvnitř – věčně mladá krása, pramen zvoní, pták si láskou jásá,
kvete vše, kam paprsk slunce vběh’; v srdci vašem není živlů války, jen jak cestou kráčím, cítím z dálky, staré lesy, pokojný váš dech.
V bouřích žití, které jdou i přijdou, v tuhém boji se zlobou i bídou, dnů i roků tvrdou nepřízní šťasten je, kdo jako vy, ó, lesy,
věčnou zeleň v prsou uzamkne si, mládí, které kvete, plá i zní! Lesy, lesy, buďte pozdraveny! Životem i světem unavený,
kde nám srdce zvolna tuhne v kov, zniknuv na mžik všednosti a pracím, k vám, ó, lesy, nazpátky se vracím, pod váš stinný, pohostinný krov!
Zahalte mne zelenou svou clonou, řásnatou a bohatou a vonnou kolem kol a zase měkce tak, abych zapad ve vás, ve svět jiný
jako v moři padá do hlubiny dlouho větrem bičovaný vrak! Nad mou hlavou, dlouhých tišin plny, zavřete se klidně jako vlny
s korun svojich hudbou tajemnou, ať jsem jako květ, jenž ve vás dýše, skryt a stajen – a co bouří, výše aspoň mžik ať letí nade mnou!
Cookies on Poetry Cove