Ten polní svlačec zkvetlý u stezky,
jež do polí se stáčí,
kdy na vše zářil úsměv nebeský,
mi pravil jako v pláči:
Květ nebo člověk, musíš oporu
tu míti v celém žití,
po níž bys tihl k nebi nahoru
a květy mohl víti.
Bys výš a výš se zvedal potichu,
chyt v den svůj zář i do sna,
by utkvěla i na tvém kalichu
ta štěstí krůpěj rosná.
Ó básníku, já neměl klas ni strom,
jak pláti čist a v nachu?
Viz ušlápnutý list můj v kalu tom
a květy plné prachu!