Poprvé byl při něm sám, hoch byl mladý, v tváři bled; dobře byl mu hukot znám, píseň, kterou stroj si ved’.
Byla noc. On znaven kles’, slyšel hučet stroj a hřmít, pořád se mu zdálo dnes, že mu chce cos povědít.
Jak by stroj ten duši měl, jak by mluvit uměl snad, ať již nechtěl nebo chtěl, musel jemu naslouchat.
A v tom ruchu jeho kol, a jak stál tu v noční čas, poslouchaje ve snách zpol, slyšel náhle stroje hlas:
„Kde ty stojíš, jedenkrát zrovna stál tvůj otec tak, tenkrát švarný, silný, mlád – nechat mohli na něm zrak.
A tvá matka v rozkvětu byla samý zpěv a smích: setkali se prvně tu nedaleko u kol mých.
V mnohou noc a v mnohý den vídal jsem tu matku tvou, vyslechl jsem celý sen milujících srdcí dvou.
Líbali se v ret a líc, v čistý úběl svojich čel, a já hučel víc a víc, by jich nikdo neslyšel.
V jednu noc však neblahou, zrovna, kde ty, hochu, sníš, slyšel jsem, jak s přísahou zvedá dlaň tvůj otec výš.
Jak to bylo, nevím, dál, jenom vím, že bezmála po půl roce otec lál, a tvá matka plakala.
A zas vím, to před lety slyšel jsem tak vyprávět, jak se někdo prokletý čekal v bázni na ten svět.
Otec tvůj pak chodil spit, ale vše se vyzkoumá, říkali, že nemá klid a pak zas – že jinou má.
Byla noc, tak jako dnes, on stál u mne jako ty... Náhle výkřik! Někdo kles’ zkrvácený v mrákoty.
Šum a poplach! Jako roj celý dav se ke mně hnal. Vzkřikli: Ruku vzal mu stroj! Já houk’: Tu, jíž přísahal!...“
Hoch se vytrh’. Hrůzou něm, křičet nemoh’, jen se chvěl. Jako jindy s hukotem pravidelně dál stroj šel...
Cookies on Poetry Cove