Když vyšel jsem si na pouť svou,
kol pěšin, ne kol prašných cest,
kde v šumném davu lidé jdou,
tak mnohý květ jsem viděl kvést.
A tak jsem minul cesty prach,
tak přímé cesty ztratil běl,
nechť vede k cíli jiných snah,
já pěšinou jsem květnou šel.
Ta točila se, znikla v les,
hned zase kolem šuměl klas,
a dýchala tu květin směs,
a v hudbu splýval ptačí hlas.
Pár lidí jsem tu potkal jen,
pár přátel bylo záhy z nich,
a zpívali jsme, co byl den,
ach, do dnes žádný neutich’.
A stezka dál jde, kde je cíl?
Té stezky konce nelze znát!
Mě mnohý cestou předhonil,
však mám přec tu svou cestu rád.
A nechť i zbloudím na konec,
a místo k chatě zajdu v hvozd,
i cesta za to stála přec,
i cesta byla krásná dost!
A třeba bych v tom hvozdě znik’,
dnes počít pouť jak v onen čas,
já neváhal bych okamžik
a dal se tou svou cestou zas!