Když poli jsem kdys kráčel, nad nimi
spěl vlhký vítr chladné podzimi;
kde stromů řad dřív obzor zakrýval,
se táhla dál.
Tu na mezi jsem viděl chudý květ,
byl poslední a musil se as chvět,
neb vysoko v těch šedých, oblacích
již čekal sníh.
Já vzít jej chtěl. Však potom řekl jsem:
Nech kvésti květ, hle jak je chuda zem;
z té krásy její, krátkých blaha chvil
jen ten jí zbyl!
Nic nemá již. Pták odlét’ s písněmi
a jedna noc snad v led ji promění;
jen květu toho šetří zimy dlaň,
nesáhne naň.
Ty nebuď krutší nežli podzim jest,
i pod sněhem snad zemi bude kvést!
By vzletu kus ti život nechal též,
ty přeci chceš!