Vše kvetlo, vonělo, byl večer teplý, slunný, když prosila mne – v líc jí neduh vryl své runy – bych ven ji trochu ved’! Jak luna patří v les, tak pohlédnula na mě,
jak cos jí odepřít? Já mlčky dal jí rámě i šeptla: „Naposled!“ Já viděl každý den, jak ten květ hlavu chýlí, a přec jsem zachvěl se. Šat měla dlouhý, bílý
a v zraku chorý svit, v mé ruce její dlaň hořela bílá, suchá – ó cesto! dokud leb má vásou bude ducha, ty budeš v mysli žít!
A šli jsme nejprv lip těch starých dlouhou řadou, jež chodce pod nohu vždy čaloun stínu kladou, byl dlouhý a byl šer; a šli jsme na luka, kde květů vstalo na sta,
kam bílou pěšinou procházka vedla častá krok její na večer. Hle rybník, jehož pláň se nikdy neskonejší, tam dub a sedátko! To místo nejmilejší
jí bylo ze všech míst; tu milých básníků čítala písně, dumy, tu mluvil Burns k ní i Longfellow, jenž umí tak líbezné sny příst.
Snad sobě vzpomněla té mnohé blaha chvíle, že růžný proskočil jí nach na tváři bílé, však mžikem opět zhas’. Ó koutku milený, již „s Bohem“ naposledy!
Když zmizel, spatřil jsem, jak dere se jí v hledy a stéká slza s řas. A šli jsme v klidný háj, jenž z dálky voněl dneska, hned vlídnou pasekou, hned zase vedla stezka
nás loubí ve hustá, pták z dřímot vyrušen, výš před námi prch’ strachy, a časem přes cestu i králík přeběh’ plachý, jí úsměv přes ústa.
A ona loučila se v tuše bolné se vším a všecko viděla, já čeho sobě nevšim’, i hnízdo v houští kdes; zde v bouřce jedenkrát se, bázní jata, skryla,
tu pěnky krmila, tu fial kvítka milá, tam trhávala vřes. Pak skály s vrcholu jsme zřeli v dál, kde rysy se hradu temněly, tak nádherného kdysi,
byl pobořený teď; tam zraky upjala, ret její bledý oněm’, a v mysli křísila vše, co slýchala o něm od báby vyprávěť.
Za chvíli pravila – cos chvělo se jí v hlase – : „Čím večer před spánkem má mysl obírá se, ať dobrým nebo zlým, ať milou bytostí, když ve vzpomínky klesnu,
ať čítám v knihách svých: vždy potom tichém ve snu vše zase znova zřím. A proto jednou vše jsem zříti ještě chtěla, svůj koutek milený, les, pěšiny, hor čela,
sen dlouhý budu spát, ó tuším, bdění chvil že bude již jen málo, vše vidět chtěla jsem, by o tom se mi zdálo, co zrak můj vídal rád!“ – –
Ted' chladnou vidím ji, juž ztichlo srdce zlaté a ret se neozve, však stále přec mne mate ten úsměv na ústech; snad právě místečko své vidí oblíbené,
zkad vidět bor se tmít, kde dub svou střechu klene a leknín vroubí břeh...
Cookies on Poetry Cove