Na podlahu zářící,
vyleštěnou nad zrcadla,
v plesu živé směsici
bílá, velká růže padla.
Páry kolem letěly
v lehounkém a prudkém letu,
kdo si v tance veselí
na podlaze všiml květu?
A ta růže zářivá,
svěží ještě dneska z rána,
nežli hudba doznívá,
leží celá pošlapána...
Já, jenž nikdy netančím,
usedl jsem v úkryt stranou,
myslil, veden citem svým,
na tu růži ušlapanou.
Myslil jsem, co růží as
padne za noc v světě celém,
včera ještě plných krás,
čistých, velkých, s zlatým pelem.
Svět je strhne ve svůj kal,
co je, že se každá chvěje?
A pak přes ně lehce dál
odkopne a ušlape je...
Kolem šuměl dlouhý šat,
co se záře sálem lilo!
Světla, tanec, hudby chvat –
jak se mi vše protivilo!