Plál plný měsíc veliký a čistý
a jak líc smrti zíral stromů snětmi.
Já v zahradě jsem seděl s ženou, dětmi.
Trysk vody zněl, van nehnul květin listy.
V tom u basénu v květech ruch je jistý.
Pes marně chňap, že úsměv na rty slét mi.
Leč když bod chvějný zakroužil v jas ze tmy,
zřím: smrtihlav to, hrůza pessimisty.
Ó, posle smrti, zvěsti konce žití,
ke komu jdeš z nás, koho navštíviti?
A jedno-li ti, u mne stav svůj přelet.
Šetř matky, bez ní konec dětí blahu,
šetř dětí, stojí na života prahu.
Já půjdu klidně. Nemám čeho želet.